Druhá část
Co se stalo?“ zajímal se a drápal se na nohy.
„Nic podstatnýho. Jen nás Křišťál zradil,“ přihlásila jsem se o slovo.
„Parchant,“ ulevil si Hiky a pak se usmál na elfku. „Díky, Aiwendil, zachránila si mi život. A Elwin taky. Vážně, moc díky.“
Ta mrcha jen zářila a důležitě přikyvovala. „A co že jste se vydali sem? A tak sami dva?“
„Víš, chci se s Elwin dostat k Maud.“
„A nebyla bych ti víc platná já? Tahle holčička ti asi moc nepomůže.“
„Tak hele, já nejsem žádná holčička! Je mi osmnáct, abyste věděla!!!“ fakt mě naštvala.
„Vidíš, mně je dva tisíce tři sta padesát dva,“ ušklíbla se elfka.
Hiky nás nervózně sledoval. „Elwin, tohle je Aiwendil Elbereth, členka řádu Bílých elfů. Aiwendil, tohle je Elwin Smaragdová, bývalá studentka Magického institutu.“
Jasně že ta mrcha řekla nějakou blbou poznámku, ale já to moc nevnímala. Je členkou Bílých elfů. Je teda vlastně nejmocnější ze všech elfů. Tihle umějí ovládat všechny živly a navíc ještě Měsíc, Slunce, Život a Smrt. Probrala jsem se až v okamžiku, kdy Hiky zvýšil hlas.
„Aiwendil, my je už minulost, tak mi dej pokoj.“
„Ale Hikarine,“ začala, nakonec to však vzdala.
„Fajn. Elwin, nevíš náhodou, kde že to sme?“ zajímal se Hiky.
„Eee… Křišťál říkal něco o jeskyni Kitum.“
„Výborně, takže na Lefkosii. Tak teď se jen přemístíme do nemocnice a je to.“
Aiwendil nás poslouchala. Zjevně se rozhodla nevměšovat.
Hiky se na ni podíval. „Sbohem, Aiwendil.“
Chytl mě za ruku, cosi zamumlal a svět se změnil. Barvy se slily dohromady, ztratila sem pevnou půdu pod nohama, v uších mi hučelo. Najednou to zase všechno přestalo a my stáli v bílé dlouhé nemocniční chodbě.
„Á, pan Granát a slečna Smaragdová. Vítejte,“ rozběhl se k nám mladý lékař. „Pokoj je už připravený. Vás, pane Granáte, ještě ošetřím. A Vy, slečno Smaragdová, pojďte už na pokoj,“ vedl mě chodbou. „Tady to je. Pokoj číslo třináct.“
Ležela jsem v posteli a naslouchala zvukům okolního světa. Na krku jsem měla kožený váček, své sladké tajemství.
Tu se tiše otevřeli dveře a do pokoje vešel Hiky. „Spíš?“
„Ne. Jak se cítíš?“
„Ale jo, dobře. Ale to teď není podstatný. Víš, s kým nemocnice spolupracuje?“
„S Temucem?“
„Jo. Takže musíme zmizet,“ sedl si ke mně na postel. „Nejblíž je Království vodních elfů. Znám tam jednoho elfa. Ilorina. Je fajn. Hned ho vyhledám,“ a ponořil se do myšlenek, aby sem přivolal svého přítele. Tma kolem nás se náhle prozářila zlatým světlem a stál tu v celé své kráse elf. Vypadal přesně jako Legolas v Pánovi prstenů. Vzpomněla jsem si, co o elfech říkaly moje spolužačky: „Jsou to skvělí milenci. Něžní, ale i vášnivý a hlavně vytrvalí. Není lepší milování než s elfem.“ Ztěžka jsem polkla a elf se k mému neskonalému překvapení rozesmál.
„Tak na tohle pomyslí každá žena, která uvidí elfa. Nechápu, proč to o nás roztrušujete, vy lidské ženy. Nejsme až tak úžasní.“
Zrudla jsem až ke kořínkům vlasů, možná i níž.
„Není za co se stydět, slečno. Je to normální.“
„Fajn, Ilorine, tohle je Elwin. Jsem rád, že není výjimkou mezi ženami.“
„Hikouši, tak rád tě vidím,“ objali se.
„Ještě jednou mi řekneš Hikouši a rozmlátím ti tu tvoji pěknou tvářičku.“
„Tak Elwin. Hm, pěkné jméno. A kam máte namířeno?“
„K Maud. Pomůžeš nám?“
„Jasnačka. Víš o tom, Hikou- Hikarine, že tahle nemocnice je pro Temuca, že jo?“
„Jo. Jinak bych tě nevolal.“
„Boží. Tak jak se odsud dostanem, vážení?“ zajímal se elf.
„Eh, no proto sem tě volal.“
„Jo ták. Mno… tak co třeba na postelích?“ navrhl.
„To je chceš spojit?“ promluvila jsem konečně.
„Jo.“
„Budem jak debilové na postelích,“ pochyboval Hiky.
Přemístit jsme se nemohli. Prostor nemocnice byl proti tomu chráněný.
„A co když to kouzlo povolí?“ zajímala jsem se.
„Tak poletíme pro změnu jak magoři na třech postelích za sebou,“ rozesmál se Ilorin. Za chvíli byl pokoj plný smíchu.
„Né, vážně. Musíme se odsud dostat a to tak, že rychle. Jinak, nevím.“
„Jinak nevíš? Tak ale já vím. V tom případě tu zkysnem.“
„Vtipný,“ ocenila jsem. „A co takhle drak?“
„To není marný, ale kde ho chceš vzít?“
Usmála sem se a sundala si z krku kůži s váčkem.
Hiky se na mě starostlivě podíval. „Není ti špatně?“
„Ne, proč?“ nechápala sem.
„No tak proč nám ukazuješ tu šňůrku?“ nechápal elf.
„Mám v tom váčku draka,“ a na důkaz svých slov sem povolila zdrhovadlo. Na dlaň mi vletěl malinký dráček. Novozélandský opálooký. V odborné literatuře nejdete, že „má perleťově duhové šupiny a lesklé mnohobarevné oči bez zorniček, kterým vděčí za své jméno.“
Kluci se nad mým miláčkem sklonili.
„Je pěknej, což o to,“ zhodnotil Ilorin.
„To jo, ale moc malej.“
„Žádný problém. Můžu kdykoliv vyrůst,“ vysvětlil hlubokým hlasem drak.
„Vono to mluví,“ vyděsil se upřímně Hiky.
„Mluvím, prosím. A nejsem vono, ale Drobeček.“
„Drobeček? A jak seš normálně velkej?“
„Něco kolem deseti metrů.“
Ilorin propukl v smích. „Ale jmenuješ se Drobeček. Teda, Elwin, to není moc duchaplný jméno.“
„Když se vylíhl, tak byl malinkém,“ bránila jsem se, ale zbytečně. Kluci chytli výtlem a to pořádnej. Počkala jsem, až se uklidněj.
„Tak berete nebo radši poletíme na postelích?“
„Drak,“ shodli se oba.
Vyskočila jsem z postele.
„Jde se na věc,“ a Hiky potichu otevřel dveře pokoje.
„Nikde nikdo.“
Opatrně jsme vylezli na chodbu a zamířili tiše do přízemí. Zrovna, když jsem si pomyslela, jaké máme štěstí, se na chodbě objevil ten mladý lékař.
Když nás uviděl, jak se kradem chodbou, zavřískl. „STŮJTE!!!“
„Vážně mě už nudí, jak na nás všichni křičej stůjte,“ povzdychla jsem si, když jsem zahýbala za roh.
„Nemel a zdrhej,“ poradil mi Ilorin.
„Vždyť jo,“ vyhrkla jsem ještě.
V přízemí na nás čekalo milé překvapení- Křišťál!
„Ale, ale. To je mi náhoda,“ usmál se škodolibě.
„Ani ne,“ vyplivl Hiky.
„Drobku, rychle,“ sykla jsem na dráčka.
A začali se dít divy. Dráček rostl před očima, až z něj byl drak. Otevřel tlamu a vychrlil tmavě rudé plameny.
„Tak to je krutý,“ zhodnotil Ilorin.
„Ale účinný,“ pokrčila jsem rameny.
Drobeček už čekal před nemocnicí.
„Nasedat!!!“
Vznesli sme se do vzduchu.
„Kam to bude?“ zajímal se drak.
„Do Království vodních elfů.“
„Rozkaz, pane!“
„Tak a jsme tu,“ hlásil drak asi za půl hodiny.
„Výborně,“ pronesl Ilorin.
Jo, pronesl. Řekl to strašně důležitě. Nechápavě jsem se na něj podívala. Co to má sakra být?! Hiky byl stejně zmatený.
„Pojďte, rodiče vás rádi poznají,“ a vedl nás do zámku.
Otočila jsem se na dráčka. „Zůstaň tu, ale buď ve střehu,“ a následovala Ilorina.
V sále bylo plno lidí. Konal se ples. Na konci sálu seděli král s královnou.
Když si nás všimli, povstali.
„Vítejte, přátelé. Jsem král Maximos a to je má choť, královna Hydrana.“
Poklonili jsme se.
„Otče, matko. Hikarin a Elwin jsou mí přátelé. Potřebují se dostat k Maud. Doufám, že jim pomůžeme.“
„Jistě, synu. Ale dnes ať se s námi baví na plese.“ Královna luskla a hned tu stála služebná.
„Dej našim hostům šaty a pak je zase přiveď.“
„Jistě, paní,“ a vedla mě pryč. Hikyho si vzal na starosti komorník.
Během hodiny jsem stihla tanec snad se všemi muži v sále, ale podařilo se mi i najíst. V sále byl strašný vzduch, tak jsem odešla na terasu. Opřela jsem se o zábradlí a zamyšleně si prohlížela hvězdnou oblohu.
„Nenudíte se, slečno?“ ozvalo se za mnou nesměle.
Otočila jsem se a spatřila nádherného elfa. Plavovlasý, modrooký, ale přesto něčím zvláštní. Jestli jsem propadla Hikymu, byla to už dávno minulost.
„Och, ne. Jen mi bylo horko, tak jsem se chtěla nadýchat čerstvého vzduchu.“
Mile se usmál. „Jak se Vám tu líbí?“
“Je to tu nádherné,“ vydechla jsem.
Spokojeně přikývl. „Víte o tom, že si má princ Ilorin dnes vybrat nevěstu?“
Překvapeně jsem zavrtěla hlavou.
Pokýval hlavou. „A už si ji prý vybral. Je to jakási Elwin Smaragdová.“
Zatmělo se mi před očima. Ten bídák.
„Ale já ho nemiluju!“ vykřikla jsem.
Překvapeně se na mě podíval a pak smutně řekl. „Můj bratr dostane všechno, co si zamane.“
„Váš bratr?!“
Jen přikývl. Na tváři se mu zatřpytily slzy. „Nechte to být.“
„Vždyť je to nespravedlivý. Ty tu děláš sluhu a on…“ v rozhořčení jsem mu začala tykat.
„To nic, Elwin,“ přistoupil na tykání.
„Asmero?!“ ozvalo se ze sálu.
„Hned se vrátím,“ a zmizel.
Čekala jsem a dočkala se.
„Promiň, musel jsem doplnit jídlo.“
Zavrtěla jsem hlavou. „To je dobrý. Hlavně, že seš tady. Jak je možný, že to rodiče nezatrhnou?“
Sklopil oči. „Milují Ilorina. Udělají, co mu na očích vidí.“
Rozhořčila jsem se. „Ale to je nefér!!!“
„Uklidni se. To nezměníš.“
Podívala jsem se do jeho pomněnkově modrých očí. Naše obličeje se přiblížily, rty pootevřely a splynuly v hluboký polibek.
„Tak tady jsi,“ ozvalo se za námi.
Byl to Ilorin se strážnými. „Chopte se ho!“
„Sbohem,“ šeptl do mých rtů a chtěl se přemístit, ale nestihl to. Ilorin vytasil dýku a probodl ho. Dívala jsem se do pomněnkově modrých očí. Život z nich postupně vyprchával.
„NÉÉÉ!!!“
„Odneste to!“ poručil Ilorin, chytl mě za ruku a vlekl do sálu.
„Dámy a pánové!“ rozezněl se místností jeho zvučný hlas. Veškerý hovor utichl.
„Dnes večer jsem si měl vybrat nevěstu. A také jsem si ji vybral. Je jí tato mladá dáma, ELWIN SMARAGDOVÁ!“
Sálem zazněl potlesk a já se konečně vzpamatovala.
„Hiky,“ ječela jsem v duchu. „POMOC!!!“
„Slyším tě, Elwin. Vydrž.“
Zahleděla jsem se do davu. Tlačili se k nám všichni lidé v sále, aby nám poblahopřáli. Pak jsem si všimla Hikyho.
Když mi podával ruku, strhl mě k sobě a vznesli jsme se.
„STŮJTE!!!“ zavřískl Ilorin.
„Už zase,“ povzdechl si Hiky.
Venku na nás čekal Drobeček.
„Tak kam máme namířeno?“
„K Faial.“
Podíval se na mě. „Nevím, co se stalo mezi tebou a Asmerou. Ale jedno vím jistě. Ennedi jsou mrtví. Musíme teda k čarodějce Faial. Ta nám snad pomůže. A teď spi. Potřebuješ to. A klidně se vybreč, snesu to.“
A tak jsem ho poslechla. V obojím.
Když jsem se probrala, uslyšela jsem úžasný rozhovor. Mluvil zrovna Drobek.
„Ona je má paní chytrá, jen strašné třeštiprdlo. Všechno ví. Ale jakmile přijde na nějakou zkoušku, je dutá jako bambus.“
Hiky se rozesmál. „Tímhle trpí hodně lidí. Říká se tomu nervozita. Myslím, že rok praxe jí neuškodí. Až se pak vrátí na školu, bude v pořádku.“
„Snad máte pravdu. A co se vlastně paní stalo?“
“Nevím, nechce se mi lízt do myšlenek. Teď fakt ne. Je citově… no prostě mimo.“
„Kde sme?“ zapojila jsem se k nesmírnému překvapení obou „mužů“.
„Jé, Elwin, ty už seš vzhůru? Sme pár kilometrů od Faial. Proč?“
„Jen tak.“
„A jak se cítíš, Elwin?“ zajímal se drobek.
„Fajn. Všechno O.K.“
„Aha. A Asmera?“
Oči se mi zalily slzami. Hiky mě pohladil po vlasech.
„Povídali jsme si na terase. Pak tam přišel Ilorin a … a … a zabil ho!!!“ rozbrečela jsem se naplno.
„To bude dobrý.“
„Nebude!!! Asmera byl Ilorinův bratr!“
Hiky vytřeštil oči a mně brutálně zakručelo v žaludku. Hned mi vykouzlil hambáča.
„A co moje štíhlá linie?“ protestovala jsem přes slzy.
„Ježíš, promiň, já zapomněl.“
A v ruce jsem měla ještě hranolky. Nevydržela jsem to a rozesmála se.
„Úsměv ti sluší víc,“ pošeptal mi Hiky. „Dobrou chuť.“
„Dík,“ a vrhla jsem se na jídlo.
„Mám tu kroužit nebo rovnou přistát?“ zajímalo dráčka.
„Záleží na tobě, Elwin. Jestli se ti líp jí ve vzduchu.“
Přikývla jsem. Nešlo ani tak o to, kde se mi jí líp, ale o moje slzy. Potřebovala jsem, aby mi oschly oči. Dívala jsem se na nebe. Na východě začalo šednout, pak rudnout a za chvíli jsme se dívali na nádherný východ slunce.
„Najezená?“ zajímal se Hiky, když jsem nechala zmizet kelímek od koly.
„Jo. A příště chci těstoviny.“
Hiky se rozesmál a už mi pomáhal z draka.
„Takže, proč k tý ježibabě?“
„Myslí, že ona má věci Ennedi. Proto jdem k ní. Doufám, že nás nezabije,“ dodal jakoby mimochodem.
„Cože?!“ vyjevila jsem se.
„Niiic,“ zamumlal a rozběhl se.
Bleskově jsem ho následovala. Najednou se zastavil a já do něj vrazila.
„Co je?“ nechápala jsem. „Už nemůžeš?“
“Tý!“ ohnal se po mně. „Můžu, ale sme na místě.“
Podívala jsem se na malou chatrčku.
„Tak tam nevkročím,“ ujistila jsem Hikyho.
„Ale jo. Já ti pomůžu,“ a začali jsme se strkat jak malý děti.
„Elwin, pojď dál,“ zaskřehotalo to z barabizny.
„Néé, já še bojím,“ přikrčila jsem se a ten parchant mě postrčil ke dveřím. Stihla jsem se ještě pomodlit a jistá si vlastní smrtí, otevřela jsem dveře. Bylo tam takové přítmí, že jsem zezačátku vůbec nic neviděla. Pak si mé oči zvykly a já uviděla –
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“
Otočila jsem se a chtěla zmizet, ale nešlo to. Ta vodporná babizna mě držela!
„Pusťte mě,“ hysterčina jsem.
„Uklidni se dítě. Potřebuješ meč, plášť a prsten? Tak mlč už konečně!“
A tak jsem zmlkla.
„Tak. Pomůžeš mi vyvolat duchy Ennedi. Tady máš kotel. Naplň ho vodou ze studny a vrať se bez Hikarina.“
Sakra. Chtěla jsem ho vzít sebou. Naštvaně jsem vylezla a začala nabírat vodu.
„Tak co?“ vyzvídal.
„Hovno!“ odsekla jsem.
„Ty seš teda sprostá.“
„Nediv se. Málem sem dostala infarkt. A teď uhni. Du na duchařskou seanci.“
„Co?“ nechápal, ale to už sem byla zas v chatrči.
„Tady je ta voda.“
„Výborně. Kočičko, pojď ke mně.“
Kočka k ní opravdu přišla a ta zmije jí UŘÍZLA HLAVU!!! A hodila ji do kotle. Přidala tam nějakej sajrajt, zamíchala to a povařila. Pak nabrala do hrníčku a dala mi ho.
„Vypij to!“ přikázala.
„Cože?! Tak to fakt ne! Jsem vegetariánka. Na to zapomeň!“
„VYPIJ TO!!!“ zařvala a já to do sebe obrátila. Okamžitě se mi zvedl žaludek, zamotala hlava a zatmělo před očima.
„Cos jí to dala, Faial?!“ ozval se za mno Hiky.
„Nic. Jen lék. Aby zapomněla na toho elfa,“ vymlouvala se.
„PRAVDU!“
„Vážně na něj zapomene. Má to malé vedlejší účinky.“
„Ja- jaké?“ vypravila jsem ze sebe.
„Bude z tebe kočka,“ vypotila. „Za měsíc. Zachránit tě může jen skutečná láska.“
Jen co to dořekla, byla bez hlavy.
„Jdem, Elwin. Ty věci mám.“
Vedl mě k drakovi.
„Určitě lhala.“
Mlčela jsem. Moc mě to neuklidňovalo.