První část
Hodiny na věži odbily osmou večerní. Stáhl se mi žaludek. Dnes večer mě čekala zkouška do závěrečného ročníku. Pokud uspěju, poustoupím a všechno bude O.K. Ale pokud to poseru, což je velmi pravděpodobné, tak propadnu a naši mě zabijou.
Vstoupila sem do sálu. Vlevo seděla porota, uprostřed stálo obrovské podium. Nervózně jsem se podívala po studentech nižších ročníků Magického institutu a přistoupila k porotcům. Jeden pěknej porotce se na mě usmál.
„Elwin Smaragdová?“
Jen jsem přikývla.
„Super. Tak tady máš cedulku se jménem a jdi na pódium. Tvým soupeřem je …. Indrobin Topaz.“
Ztěžka jsem polkla. Indrobin Topaz. Nejlepší student ročníku. Tak to je úžasný. Zrovna já ho musím vyfasovat na zkoušku.
Zazněl gong a zkouška, pro mě spíš poprava, začala. Indrobin po mě mrskl kouzlo ze starověkého Říma. Odrazila jsem ho. Svoji šanci zaútočit jsem nechala propadnout. Když po mě vyjel znovu, málem mě dostal. Taktak jsem ho odrazila a taky se mu pomstila-vrhla jsem po něm kletbu. Jistě, náš drahý Indrobin, samozřejmě to zvládl.
Když po pěti minutách znovu rozezněl síň gong, věděla jsem, že končím. Šaty jsem měla roztržený a z nosu mi tekla krev.
Předseda poroty vstal a slavnostně oznámil: „Do závěrečného ročníku Magického institut oboru zaklínač postupuje INDROBIN TOPAZ!“
Uklonila sem se a zmizela ze síně dřív než se rozbrečím.
Na pokoji sem padla na postel a slzy mi tekly proudem. Nic lepšího sem ani dělat nemohla. Bylo mi
Náhle sem se probudila. Asi sem usnula, ale to teď nebylo podstatný. Někdo klepal a dost neodbytně. Původně sem měla v plánu rušitele ignorovat, ale když ani po dvou minutách nepřestal otravovat, naštvaně sem zamumlala dále.
Ve dveřích se objevila hlava kluka, pěkného kluka. Byl mi povědomej, ale nevěděla sem odkud.
„Ahoj Elwin. Neruším?“
„Jo, rušíš, ale tak co s tebou.“
Usmál se. „Nebudeš litovat, žes mě pustila dovnitř,“ a sedl si do křesla.
Posadila sem se na posteli a prohlížela si ho. Hnědý kudrnatý vlasy v culíku, čokoládový oči, příjemném úsměv a sametovém hlas. No prostě můj typ.
„My se známe?“ zajímalo mě.
„No, jsem porotce,“ vysvětil.
Konečně mi blesklo. Podával mi jmenovku.
„Áha.“
„Hele, nic si z toho nedělej. Taky sem před osmičkou vyletěl, ale studoval sem doma a vyplatilo se.“
„Hm, ale ty seš chytrej.“
„Ty taky,“ ujistil mě. „Mimochodem, jmenuju se Hikarin Granát.“
„Super, moc mě těší. Elwin Smaragdová, ale to asi víš. Podívej, né každém je tak geniální jako ty, aby si poslední ročník mohl dodělat doma a,“ zmlkla sem.Došlo mi totiž, komu tykám. HIKARIN GRANÁT!!! Nejlepší zaklínač na světě. Je mu sice jen 22, ale stihl pozabíjet tucty upírů, upířích králů, černokněžníků a podobného hnusu.
„Takže, pane Granáte. Moc se Vám omlouvám, ale nějak mi to nemyslí. Jak už sem Vám vysvětlila, nejsem inteligentní a Vy byste udělal nejlíp, když byste odešel a přenechal mě depresi.“
Hiky (jak sem mu okamžitě začala říkat) si mě pozorně vyslechl a usmál se.
„Zaprvé mi klidně tykej a zadruhé si myslím, že chytrá seš a proto sem tady.“
Vytřeštila sem oči. Proboha, jemu snad z těch všech bojů hráblo.
Rozesmál se. „Né, nehráblo mi. Jen sem pozorně studoval celý tvůj život, teda tvoji kariéru tady na škole, a zjistil sem, že seš chytrá, jen…“
„Nepochopená?“ napověděla sem a rozesmála se. I Hiky se začal smát.
„No tak nějak. Máš stále chuť stát se zaklínačkou?“
Přikývla sem.
„Fajn a co kdybych ti s tím pomohl?“
„A jak asi?“
„Úplně normálně. Vzal bych tě do terénu.“
„Nechceš m to vysvětlit důkladněj?“
„Tak jo. Víš, co se děje v okolním světě?“
„Myslíš ta hrozba královny Maud?“
„Jo. Předseda vlády Temuco jí chtěl ukrást její bohatství. Zneužil k tomu diplomaty, Maud na to samozřejmě přišla naštvala se. Temuco místo omluvy veřejně prohlásil, že Maud má tolik zlata, že by se v něm mohla koupat. Tím to samozřejmě totálně podělal. Královna se nasrala a vyhlásila válku celé planetě. Proč všem? Netuším. Elfové v Antarktidě se ji pokoušeli uklidnit, ale marně. A tak si to vzal do svých tlapek znovu Temuco. Vyslal ke královně bandu nevycválaných frocků. Zjevně chce válčit. Ale na to nemá. Maud je jako královna věčné zimy neporazitelné.
A co chci po obě? Pomoc. Chtěl bych, aby si se mnou jela do Antarktidy a Maud usmířila. Když se nám to povede, zabráníme zničení planety. Když ne, Pánbůh nás ochraňuj.“
Dívala sem se na něj. „Nevím, jestli ti budu něco platná, ale proč ne. Aspoň nemusím hned domů.“
Hiky se usmál. „Děkuju moc. A… hm… nemohla by sis sbalit? Víš, čím dřív budem pryč, tím líp.“
Přikývla sem a začala do kufru zmatečně házet věci. Hiky zatím vylezl z pokoje a sledoval dění na chodbě. „Jestli praskne, že sem ti to řekl a my budem furt ve škole, tak je po nás. Váš ředitel s Temucem sympatizuje. Já a teď už i ty patříme k elfům.“
Bleskově sem dobalila a vyšla za Hikym. „Sem hotová.“
„Výborně. Mizíme,“ vzal mi kufr a vydali sme se po schodišti pryč.
Když sme sedali do auta, nemohla sem se ubránit pocitu, že máme nehorázné štěstí.
„Jo, to teda máme.“
„Cože?“ nechápala sem.
„Máme štěstí.“
Vytřeštila sem oči. „Na to sem zrovna myslela.“
“Já vím. Umím číst myšlenky. Jo a klidně mi říkej Hiky. Je to dobrý. Takhle mi nikdo neříká.“
Tahle informace mi moc nepřidala na jistotě. Začala jsem vzpomínat, na co všechno jsem v Hikyho přítomnosti myslela.Mezitím už Hiky startoval. A právě v tom okamžiku ze školy vyběhl ředitel!
„STŮJTE!!!“ ječel jak pominutý a poslal za námi kletbu.
Hiky se vyklonil z okýnka, odrazil ji a ještě řediteli provokativně zamával. Pak dupl na plyn a my vyrazili pryč. Právě včas. Ze školy se vyhrnulo tolik lidí…
„Kam vlastně jedem?“ zajímala jsem se.
„Ke mně. Dnes si ještě proberem cestu a zítra vyrazíme.Proč?“
„Jen tak,“ usmála jsem se a pohodlně se opřela.
„A taky by ses mohla převlíknout,“ dodal po chvíli jízdy.
„Cože?“ nechápala jsem.
„Ty šaty jsou sice hezký, ale roztržený.“
Zrudla jsem, ale pak mě něco napadlo. „Hele, jako nejlepší zaklínač bys je přece dokázal dát do pořádku, že jo?“
Hiky se rozesmál. „To víš že jo,“ a zamumlal několik slov. A moje šatičky byly zase v pořádku. Naštěstí. Strašně se mi líbily. Měly rovný výstřih bez rukávů, takže začínaly kousíček nad mými vnady a končily pár centimetrů nad koleny. Byly z lesklé látky, celé bílé s černými puntíky. Nad koleny končily černou krajkou. Slušely mi, asi jako jediný šaty.
„Díky,“usmála sem se vděčně.
„Rádo se stalo.“ Chvíli nad něčím uvažoval. A pak přišla další pecka. „Vážně ti slušej.“
Zalapala jsme po dechu. „Co kdybys mi přestal číst myšlenky?!“
„Proč? Je to zábavný.“
„Fajn, ale jen pro tebe. Nebo víš co? Nauč mě to taky!“
„No tak na to urychleně zapomeň. To by byla pěkná hovadina!“
Chvíli sme se ještě dohadovali, ale to už Hiky mířil k jednopatrovému domku na konci města. Kolem byla obrovská zahrada.
„To je tvoje?“ vytřeštila jsem oči.
Přikývl, na tváři úsměv.
No jasně, pokud v tom žije s přítelkyní, tak je to akorát, že.
„Nemám přítelkyni,“ usmál se a zase mě přivedl do rozpaků.
Zrudla sem a docela rychle z auta vysmahla. Hiky mi vzal kufr a vedl do svého království. Já zase přemýšlela nad tím, jak je možný, že tak pěknej kluk je sám. Hm, třeba je teplej. Pak sem radši utnula své myšlenky při představě, že by si je Hiky přečetl.
Dům byl nádherný, zařízený ve stylu Ludvíka XIV.
„To je nádhera,“ vydechla jsem upřímně a Hikyho tím zase pobavila.
Vyšli jsme do patra. Hiky otevřel na konci chodby dveře. „Tady bude tvůj pokoj.“
Okouzleně sem si prohlížela obrovskou místnost, zařízenou značně luxusně. „Díky,“ pípla jsem.
„Rádo se stalo. Tak si vybal, sejdi do přízemí, dej se doleva a prosklené dveře, jo?“
Přikývla sem a vrhla se na vybalování. Po pěti minutách sem byla hotová. Chtěla jsem se ještě převléknout, ale nakonec jsme to zavrhla. V tom, co mám na sobě, jsem se mu přece líbila.
Sešla jsem do přízemí a dveře sem našla snadno.
„Ahoj,“ usmála jsem se.
Hiky jen kývl a dál se díval do map. „Budem to mít těžký, ale my to zvládnem.“
„A kam teda musíme?“ zajímala jsem se.
„Podívej, první musíme Maud něco dát, aby si nás vůbec všímala. A to něco jsou tři věci, které střeží tři Ennedi. Siwah, Zinder a Bamako. Siwah střeží prsten nesmrtelnosti, Zinder má plášť neviditelnosti a Bamako je majitelem meče Purus, který setne každou hlavu a prorazí každou zbroj. Maud po tomhle prahne, tak jí to dáme. Jenže Ennedi budou chtít i něco od nás. A to si musíme probrat.“
Povzdychla jsem si. „Musíme dneska?“
Podíval se na mě docela dost přísně, ale nakonec se usmál.
„Fajn, tak zítra. Máš hlad?“
Kývla jsem. Hiky něco zamumlal a přede mnou se objevila obrovská pizza se šunkou, sýrem, žampiony a kečupem.
„Díky,“ a okamžitě sem se na ni vrhla. Hiky mě s úsměvem sledoval a cosi tlachal.
„Fajn. Koupelna je v patře. Ukážu ti kde. Stejně už seš unavená, viď?“
„Hmm.“
Když jsem kolem jedenácté ulehala do postele, vyhazov ze školy už mě tolik netrápil.
„Tak dobrou,“ usmál se Hiky.
„Dobrou,“ pípla jsem a ponořila se do říše snů.
Jen co jsem usnula, už se mnou Hiky třásl. „Elwin, je tu Monttserat Křišťál. Elwin, vstávej sakra!“
Neochotně jsem rozlepila oči. „Co se děje-eee?“ zívla sem.
„No konečně. Už to vypadalo, žes umřela.“
Ušklíbla jsem se a obrátila svůj pohled k oknu. Stál u něj vysoký muž s krátkými černými vlasy.
„Monttserat Křišťál, mademoiselle,“ políbil mi ruku.
„Elwin Smaragdová,“zamumlala jsem a zrudla. Od jisté doby mám ve zvyku spát nahá. Svůj zvyk jsme nezměnila ani dnes, což byla asi chyba. Zoufale jsem pohlédla na Hikyho. Když by mi teď přečetl myšlenky, tak bych byla zachráněna. Jenže on byl zaujat Montíkem.
„Tak se obleč a přijď do jídelny, ano?“ přikázal Hiky a společně s Montym odešel.
„Polib mi!“ vyprskla jsem značně naštvaně, ale i přesto jsem se začala oblékat.
„Trvalo ti to,“ uvítal mě Hiky.
Naštvaně jsem na něj vyplázla jazyk.
„Ty máš piercing?“ zalapal po dechu Hiky, když si všiml blyštivého kamínku v mém jazyku.
„Máš s tím nějakej problém?!“
„Ale vždyť je to kouzelné,“ nedal Monty Hikymu příležitost odpovědět.
Hiky se zhluboka nadechl a klidně pokračoval. „Elwin, jak asi víš, pan Křišťál se zabývá táním ledovců. Je to můj velmi dobrý přítel a slíbil, že nám pomůže dostat se na Lefkosii, kde žijí Ennedi.“
„Je to tak, slečno Smaragdová. Co kdybychom si připili na spolupráci?“ navrhl s okouzlujícím úsměvem. Aniž by čekal na odpověď, vykouzlil ze vzduchu tři číše šampaňského. S Hikym jsme si každý vzali jednu.
„Tak na spolupráci a přátelství,“ usmál se zase Monty a přiťukl si s námi.
Napila jsem se zlatavé tekutiny a strašně se mi zamotala hlava…
„Dobré ráno, holoubci. Vítejte v jeskyni Kitum,“ slyšela jsem jakoby z velké dálky úsměšný hlas.
„Vyspinkaní? To jsem moc rád. Teď ale musíte vstát. Chci se bavit!“
Někdo mě hrubě postavil na nohy. Vedle mě tiše zanadával Hiky.
„Pane Granáte, nechte si ty zdvořilosti,“ a luskl prsty.
Přiřítil se k nám zakuklenec, chytl Hikyho a táhl ho pryč.
„Pojď ke mně, princezno. Budeš se dívat a bavit se mnou.“
Aniž bych chtěla, stála jsem vedle toho parchanta. Když jsem se podívala směrem k Hikymu, málem jsem vyjekla. Hiky byl obklopen černými postavami a- vlastně nebyl. Visel ve vzdychu!!! Od zakuklenců směřovaly k Hikymu proudy zlatého světla. Moc dobře jsme věděla, co to je. Šlo o kletbu, která z člověka vysává všechnu vodu, prostě ho usmaží.
„Pusť mě ty debile!“ vyhrkla jsem a snažila se dostat k Hikymu. Náhle jsem zaječela. Kolem krku se mi objevil obojek s proudem.
„STŮJ!!!“ zařval Monty.
Možná by mi řekl ještě něco, ale už to nestihl. Jeskyni naplnila zlatavá záře, v jejímž středu byla dívka. Zlatavé pramínky dopadly na zakuklence a Montyho a oni prostě zmizeli. Hiky dopadl na zem a já se k němu rozběhla.
„Díky,“ hlesla jsem při pohledu na blonďatou krásku. Byla to elfka. Štíhlá, dlouhovlasá, no prostě nádherná jako všichni elfové.
„Aiwendil?“ Zamumlal Hiky.
„Miláčku!!!“ rozzářila se a já strnula. Tak on nemá přítelkyni, chm.